Přibík je zručný, to je asi jedna z mála věcí, kterou zdědil po svém otci. Nebojí se říct si za práci o pěknou sumičku. On prostě ví, jak se otáčet a z jekého měšce se stříbrňáky nejsnadněji rozkutálý. Všímá si svého, ale příležitost umí chytit za pačesy. Jistě by se za ním každá z místních holek otočila, nebýt té ostudy, kterou si s sebou jeho rodina vláčí. Jakmile vydělá dost, aby se osamostatnil, zmizí z tohoto kraje. Hlavně někam, kde nikdo nebude znát jeho původ. Má morální dilemata, kam až člověk může zajít, aby ochránil sebe i své blízké. Ty strašné myšlenky na pomstu musí z hlavy vyhnat. Nevezme si přeci na svědomí takový hřích.
„Peccata minuta viam ad magna pandunt“
–
„Malé hříchy otevírají cestu k velkým“